“EDA zachránil lidský život”, tvrdí pěstouni malého Kubíka. O osudu chlapečka museli roz-hodnout do týdne

Příběh, který do soutěže posíláme, je příběhem velmi silných a obětavých lidí. Manželé Jurovi z Bakova nad Jizerou vychovali vlastní dceru, a když jim “vylétla z hnízda”, rozhodli se pomáhat dětem, které neměli tolik štěstí jako jejich slečna. Přihlásili se proto do programu krátkodobých pěstounů. Jejich prvním “dočasným” dítkem měl být devatenáctiměsíční Kubíček.

Chlapeček to na světě neměl lehké už od narození. Možná dokonce už před ním, protože kdo ví, jak je miminku v břiše matky, která užívá drogy, kouří a pije alkohol. Snad i to byl důvod, proč tolik pospíchal ven a narodil se předčasně coby uzlíček s váhou sotva půldruhého kila. Po měsíci na přístrojích ale zdárně přibíral, a tak mohl opustit porodnici. Protože se ho ale biologická matka zřekla, láskyplnou náruč chlapeček našel právě u pěstounů – manželů Jurových.

“Bylo to to nejkrásnější miminko, které v porodnici vůbec bylo,” vzpomínala paní Jitka, která se na chlapečka přišla podívat ještě pár dní před tím, než si ho směla odnést domů. Jako dočasní pěstouni se o Kubíčka měli s manželem starat jeden rok, než úřady pro chlapečka najdou adoptivní rodiče. První měsíce tomu, že plán vyjde, bez problémů nasvědčovaly. Kubíkův zdravotní stav se zlepšil, odezněly všechny abstinenční příznaky po těhotenství zatíženém užíváním pervitinu a miminko hezky prospívalo.

Když ale uplynul už čtvrtý měsíc Kubíkova života a chlapeček se stále nepřetáčel na bříško, nesnažil se komunikovat s okolím a v podstatě stále jen ležel v postýlce bez známek vývoje, pěstounští rodiče i dětská lékařka si začali dělat starosti. Následující neurologická a oční vyšetření pak bohužel obavy potvrdila. Kubíček trpí poruchou CVI, tedy centrálním poškozením zraku.

“To velmi zjednodušeně znamená, že oko vidí, ale mozek nedokáže informace zpracovat. Navíc Kubík nedokázal používat pravou stranu těla – věci si podával výhradně levou ručičkou, hlavičku otáčel jen doleva. Na očním také zjistili, že špatně vidí. Dostal pět dioptrií,” vysvětlila pěstounka Jitka Jurová s tím, že Jakub ani ve svých devatenáctiměsících ještě sám nesedí ani nestojí a stále se v noci často budí.

Manželé Jurovi se proto snažili Kubíčkovi zajistit nejlepší možnou péči. V době, kdy bylo Jakubovi asi šest měsíců, Jurovi narazili na letáček EDY. Dostali ho od sestřičky na očním, která je povbuzovala, aby do organizace zavolali. Tak začala spolupráce EDY a Kubíčka, který za tu dobu udělal velké pokroky.

”Při prvním setkání bylo pro Kubu obtížné navázat zrakový kontakt, delší dobu se zrakem soustředit na to, co sledoval. Zrakem reagoval krátce, bylo třeba dát mu dost času, počkat na reakci. Při vstupním vyšetření zrakových funkcí Kuby kolegyně zraková terapeutka vyslovila podezření na centrální postižení zrakových funkcí. Začínalo se projevovat i pohybové opoždění a rodiče začali s Kubou rehabilitovat. V rámci celkové podpory Kubova vývoje jsme rodinu navštívily i s kolegyní z týmu, fyzioterapetkou Luckou Gregorovou; rodiče pak byli na konzultaci k pohybu i u nás v rané péči a v nejbližší době se do rodiny vypravíme opět s kolegyní společně,” popsala poradkyně rané péče EDY Martina Herynková, která s rodinou pracuje. Díky intenzivnímu cvičení s odborníky a péči svých pěstounům podle ní udělal Kubík opravdu významné pokroky.   

“Dnes, kdy je Kubovi 19 měsíců, jsou jeho zrakové reakce výrazně lepší; zajímá se o vše kolem sebe, má pěkný oční kontakt a má výborný přehled o tom, co se kde v prostoru kolem něj nachází. Když si s něčím hraje, s něčím manipuluje, hezky se na své ruce současně i dívá, propojuje tedy koukání s hmatem.”

Protože je Kubíček ještě příliš malé dítě, lékaři jsou zatím v předběžných soudech zdrženlivější. Jisté ovšem je, že Jakubův zrak se zepšuje a chlapeček už nenosí tolik dioptrií jako dřív. A díky soustravnému cvičení se zlepšují i jeho pohybové schopnosti.

Přestože se vše v rámci možností vyvíjelo zdárně, příběh Jakuba a Jurových nedopadl tak, jak bylo původně zamýšleno. Kubíček po roce neodešel k adoptivním rodičům a nejspíš už ani neodejde. Když se totiž úřady dozvěděly o chlapečkově zdravotním stavu, Jurovým sdělili, že rodinu pro Kubíčka coby “postiženého” a navíc polovičního Roma prostě nenajdou. Před Jurovými proto stálo těžké rozhodnutí, na které dostali jediný týden.

“Z kraje přišlo letos v lednu rozhodnutí, že Kubíka jako polovičního Roma s postižením nikdo adoptovat nebude, a my se máme do jednoho jediného týdne rozhodnout, jestli zůstane u nás, anebo půjde do ústavu. Jako ženská a matka jsem prostě to dítě nemohla odnést,  položit někam do postýlky a odejít. To prostě ne…známá zdravotní sestra mě varovala, že z něj v ústavu bude ležáček. Kudy jsem chodila, tudy jsem plakala. Ta tíha, že máte rozhodnout o dítěti, o člověku… naštěstí pomohla rodina a společně jsme se rozhodli, že Kubík zůstane u nás,” popisuje Jitka Jurová těžké období, které jí podle jejích slov připravil laxní a alibistický přístup úřadů.

Dnes už je Kubík po rozhodnutí soudu několik měsíců právoplatným členem pěstounské rodiny, která obývá hájenku u lesa v Bakově nad Jizerou. A bez nadsázky lze říct, že tito obětaví lidé chlapečkovi dali životní šanci.

“Potřebovali jsme pomoc. Takovou tu lidskou, že někdo o tom problému ví a mluví s vámi. EDA byl jediný, který tu pro nás byl. Paní Herynková napsala krásnou zprávu paní soudkyni o tom, jak se o Kubu staráme, že potřebuje cvičit, že potřebuje tu milující rodinu kolem sebe. EDA nám pomohl zachránit dětský život, který by jinak byl tak beznadějný a smutný. Prostě mu dali šanci žít,” uzavírá pěstounská maminka Kubíčka Jitka Jurová.

I po rozhodnutí soudu o svěření Jakuba do péče pěstounů spolupráce s EDOU a Jurovými pokračuje. Poradkyně jezdí pravidelně za Kubíčkem domů a pracují s ním na jeho lepší budoucnosti.